E1 - Sabat
Evropa v jedenáctém století je pustou krajinou s rozsáhlými lesy a nekonečnými močály. Malé osady jsou rozptýlené. Železo je málem vzácnější než zlato, sotva nějaká stavba z kamene. Dřevo je nejdůležitější surovinou, jeho získání je nebezpečné. V lesích žijí divoká zvířata a divocí lidé. Les je místem kouzel. Ukrývá to, čemu lidé nerozumějí. Obecně platí, že každá společnost si vykonstruuje něco, co představuje něco podivného, nepříjemného, špatného. V minulosti připadla tato role i takzvaným čarodějnicím. Lidé věřili v černou magii od pradávna. O čarodějnicích se však přitom ještě dlouho nemluvilo. Lidé se báli kouzelnic a zlých příšer, které létají v noci. Středověká církev to považovala za výplody fantazie, ďábelské iluze. Proti těmto pohanským pověrám bojovali kněží kázáními a církevními tresty. Stavěli se však proti krutému pronásledování domnělých čarodějnic, jako tomu bylo v bavorském Vöttingu. V řadě případů zašel strach lidí tak daleko, že údajné čarodějnice nejen zabili, ale dokonce i pozřeli. K tomu se vztahuje mezi jinými výnos Karla Velikého věnovaný podmaněným Sasům, jenž v takovém případě hrozí trestem smrti. Středověká církev vycházela z toho, že existují lidé, které na čarodějnice věří, ale že to jsou v zásadě hloupí, pověrčiví lidé, které je nutné lépe vzdělávat, aby nevěřili těmto ďábelským klamům. Ale dodnes například celosvětově existuje, někde občas dokonce bují: fenomén sousedské nevraživosti.
E2 - Hranice
Aby někde v raném novověku proces s čarodějnicí vůbec začal, musela se pro to připravit půda, to znamená, že se nestávalo, že by kdosi zničehonic vznesl u soudu obžalobu a pak byl někdo za čarodějnictví zatčen a popraven. Daleko dříve totiž začaly kolovat řeči, šířit se pověsti, a v Rheinbachu to lze zcela přesně doložit, že fámy hrají svou roli. Určité osoby nebo i skupiny osob byly pomlouvány, že jsou čaroději či čarodějnicemi. Historik Thomas Becker z Bonnské univerzity připomíná, že pomocí takových pomluv si lidé vyrovnávali nevyřízené účty. Často jsou to sousedé, kteří se vzájemně udávají. Nejváženější občané Rheinbachu zastávají funkci městských přísedících u soudu. Historik Thomas Becker události v Rheinbachu rekonstruoval. Podkladem jeho bádání je vzácná faksimile, která byla uložena v bývalé jezuitské koleji v Bad Münstereifelu. Autorem je Hermann Löher, přísedící u soudu s čarodějnicemi: Pachatel, oběť i svědek v jedné osobě. Jeho životní zpověď jedinečným způsobem vnáší světlo do temné kapitoly německých dějin. „Naléhavý, ponížený a žalostný nářek zbožných nevinných, kde jasně a zřetelně může vrchnost i všichni vrchní úředníci včetně jejich patolízalů zjistit, jak ubozí, nevinní a zbožní lidé…“ V roce 1631 se stal nejmladším členem kolégia soudních přísedících, to znamená jednou ze sedmi osob, které v procesech vynášely odsuzující rozsudky. Když se tehdy stal přísedícím, procesy s čarodějnicemi v Rheinbachu začínaly. Hermann Löher je tedy od počátku u toho, nese také odpovědnost za první rozsudky, které podpořil. První oznámení se týkala nemajetných žen z nižších vrstev. Ženy byly vyslýchány v čarodějnické věži v Rheinbachu a na mučící židli jim byly kladeny ponižující otázky. Při tomto postupu neměly obviněné šanci, aby svou nevinu dokázaly. Zhoubný fenomén ’obětních beránků’ dodnes není minulostí.
E3 - Valpuržina noc
Na všech kontinentech se vyprávějí staré pohádky o kouzelnících a zlých vílách. Chaloupku na kuří nožce obývá v Rusku čarodějnice Baba Jaga. Černý kocour jako symbol ďábla je jejím stálým společníkem. Ale teprve od grimmovských časů je čarodějnice po celém světě stará a shrbená. Motivy z Jeníčka a Mařenky proměnily pohádky po celém světě. Jiné prvky mají naopak prastaré kořeny: obžerství či létání vzduchem. Musíme se samozřejmě ptát, jak se vlastně čarodějnice do pohádek zatoulaly. To je předlouhá historie. Existovaly již v antice, orientu, starověku, Řekové mají své čarodějnické představy. Římská bohyně Hekaté se vyskytuje i u Germánů a pohanských národů ve střední Evropě. Při hledání pradávných kořenů pohádek pronikli bratři Grimmové do starogermánského myšlenkového světa. Vlivem křesťanství interpretovali pohádkovou čarodějnici jako prokletí pohanské bohyně. U Germánů je víra v bohyni divokého lovu Holdu a její noční družinu široce rozšířená. Po staletí v noci pokládali na stůl mísy s jídlem, aby ji obměkčili. Tato bohyně není nikdo jiný než paní Holle či paní Zima z pohádek bratří Grimmů, která natřásá peřiny a umí vyčarovat počasí. Paní Holle je germánská bohyně smrti. Hel či Hellje nebo Holle. Je zajímavé, že smrt nebo paní říše mrtvých byla u Germánů ženského pohlaví, stejně jako ještě dneska ve Francii „Madame Le Mort“. Tato paní Holle je ambivalentní: v pověstech odměňuje ty, kteří jsou pilní, pečliví a věrní, a trestá ty, kteří jsou lajdáčtí, nevěrní a tak dále. A paní Holle má ještě něco navíc na rozdíl od ostatních pohádkových čarodějnic, a to nejen díky svému mytologickému věku, ale i díky svým vlastnostem: je totiž moudrá a spravedlivá, což ostatní čarodějnice zpravidla nejsou.
