Konečnou stanicí jejího válečného exilu se stalo Mexiko, kde mimo jiné našla svého manžela, Jugoslávce-interbrigadistu, lékaře a později spisovatele Fedora. Jeho onemocnění přivedlo rodinu zpět do Československa, kvůli mocenské roztržce s Jugoslávií však již nebylo cesty zpět. Lenka se navíc ocitla opět za mřížemi kvůli bezdůvodnému nařčení z trockismu a sionismu.
Návrat do veřejného života byl velmi obtížný, nicméně tání v šedesátých letech jí umožnilo prosadit se v kulturní oblasti a obnovit ducha předválečné pražské německé literární scény v pozici šéfredaktorky časopisu Im Herzen Europas. V něm například pro Německo objevila jako pozoruhodného dramatika Václava Havla. Otevřené vystupování po srpnové invazi ovšem do života Lenky Reinerové opět vneslo represe, režim jí zakázal publikovat a umožnil jí věnovat se pouze tlumočnické práci. Přesto pod cizími jmény dále překládala německou literaturu. Kupodivu však mohla svá autorská díla, hlavně novely a sbírky povídek, vydávat v Německé demokratické republice. V roce 1999 obdržela prestižní literární cenu "Prsten Friedricha Schillera" za zásluhy o německý jazyk a německou literaturu. Ona, Pražačka rodem!
Život Lenky Reinerové je zářným případem toho, jak člověk může vyzrát i nad těžkým osudem – pomocí životního elánu a optimismu. "Nejdůležitější je, aby člověk za žádné situace sám sebe nelitoval," říká. "Aby nad osudem neplakal, ale radoval se z toho dobrého, co ho potká, a to zlé bral jako rozmnožení života o další rozměr. Jistě trochu životního elánu je dáno geny. Ale člověk se k němu může i propracovat. A také nelze žít o samotě, ale ve společnosti. Ve společnosti takových lidí, hlavně mladých, kteří vás podrží a naopak kterým můžete leccos ze svých zkušeností zprostředkovat."
Lenka Reinerová zemřela ve věku dvaadevadesáti let v roce 2008.
České znění.
